5. Kalhotky

26. duben 2012 | 14.55 |

Nevěřili byste, jak je těžké dostat se k dívčím kalhotkám. Zvlášť, když je vám 16 a dívka, kterou chcete okrást, s vámi nechodí, ale považuje vás za kamaráda.

Bylo léto, tábor. Já a V jsme byli kamarádi, ačkoli z mé strany to byla herecká etuda, kdy jsem předváděl lhostejnost vůči její blízkosti. Chtěl jsem ji. Nebo alespoň něco z ní.

Miloval jsem V, dodnes jsem si tím jistý. A touha po jejích kalhotkách ve mně vyvolávala pocit viny. Bál jsem se, že jsem úchyl. Nerajcovala mě ani tak představa, že bych je očichával nebo tak, jako to dělají fetišisté, ale prostě mě brala představa, že jí ukradnu něco tak intimního. Že podstoupím to dobrodružství.

Do jejího stanu jsem mohl prakticky kdykoli, často jsme se tam zašívali a povídali si. Občas mi povídala o svém otci a o tom, jak je na ni přísný. Až o několik let později jsem se dozvěděl, že ji bil. Pokud nyní tušíte, že vám jednou budu vyprávět historku o mém hrdinském gestu, tak tušíte správně. Ale ještě nějaký ten pátek si na ni musíte počkat.

Tyhle naše debaty mě velice naplňovaly. Prostě se mi líbilo s ní trávit čas a jakékoli přerušení naší debaty mi zkazilo náladu. Ať už za to mohla nějaká táborová hra nebo třeba večeře.

Bohužel jsme spolu nebyli v týmu, takže jsme nemohli mít společnou hlídku, po čemž jsem velice toužil. Ale díky tomu jsem se alespoň mohl nepozorovaně dostat do jejího stanu.

Měla první hlídku, dodnes si pamatuju, jak jsem byl nervózní, když jsem sledoval, kde je. Všichni jsme většinou "hlídali" tak, že jsme byli zašití v kuchyňce. Ona se svou hlídací partnerkou nebyly výjimkou.

Vzal jsem si slabší baterku, aby její světlo nebylo moc vidět. Reflektor jsem ještě zakrýval rukou. Šmejdil jsem po stanu jen očima, na něco sahat jsem se zatím zdráhal. Částečně jsem se bál, že by si pak mohla všimnout, že se jí někdo hrabal ve věcech. A také jsem cítil určitý respekt k jejímu soukromí. Jak absurdní u člověka, který se chystá ukrást dívce kalhotky.

Kouknul jsem se pod pelest, ale tam byl jen kufr a batoh.  Žádný pytel se špinavým oblečením, jako jsem měl já. Jistě, napadlo mě, je to holka, není prase jako já.

Dodnes nevím, kde ty kalhotky byly. Ale i tak jsem byl ve stanu docela dlouho. Nasával jsem tu její vůni. Byla tu vůně deodorantů a voňavek, ale bylo to opojné. Úplně stejně voněla, když jsme leželi vedle sebe.

Vytratil jsem se z jejího stanu. Bez trofeje a trochu zklamán. Je ale zvláštní, jak se věci nakonec odehrály.

Chtěl jsem tohle vyprávění rozdělit na dva díly, ale myslím si, že si zasloužíte historku s kalhotkama dovyprávět.

Jak jistě víte, na táboře bývají "ztráty a nálezy", alespoň my je měli. Když někdo něco našel, hodil to do krabice. Z krabice se poté na nástupu vytahovaly nalezené věci a jejich vlastníci museli udělat nějaký úkol, aby si zasloužili navrácení svých věcí.

Vás už to nepřekvapí, ale mě velice překvapilo, když vedoucí s krabice vytáhla žluté kalhotky. Pohlédl jsem na V, ale ta nedávala nijak najevo, že by kus intimního prádla patřil jí. Chápal jsem ji. Trápila mě jiná věc.

Kde je mohla ztratit, ptal jsem se sám sebe.

"Kde se našly tyhle kalhotky?" ptala se vedoucí.

"U řeky," vypískl někdo.

A já si hned představil obrázek nahé V a její dovádění s někým s místních borců. Padl na mě pocit těžkosti a bezmoci.

V nakonec kalhotky zpět získala. Jen to nechtěla absolvovat před celým nástupem. Vím to, protože jsem se jí na to později ptal a ona s nejistým smíchem přiznala, že byly její. Cítil jsem neopodstatněnou žárlivost, tak jsem možná trochu nepatřičně položil nepatřičnou otázku "Kdes je mohla nechat?".

"Prala jsem si oblečení v řece, tak mi asi někde upadly."

Ano, uvěřitelnější historka než ta, která se mi při nástupu prohnala hlavou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: 5. Kalhotky márinka 30. 05. 2012 - 10:37
RE(2x): 5. Kalhotky mujzivot 30. 05. 2012 - 12:05